Za dobu svého chovu jsem měl možnost sledovat různé etapy chovu myší v ČR- od jeho rozkvětu, po jeho pád v době mé nepřítomnosti a poté opět jeho návrat. Za tu dobu se spousta věcí změnilo, bohužel ale spousta dalších zůstala v těch "horších sférách". Ale vraťme se pěkně k základům.
Myšky jsem začal chovat někdy kolem roku 2007, když se mi do rukou dostalo malé osrstěné holátko bez matky, které jsem se snažil vypiplat, avšak přes věškerou snahu, každohodinové krmení ve dne v noci a masírování jeho bříška svůj boj nezvládl. Další myš, která se ke mě dostala, byla bílá laboratorka, která byla natolik skvělá, že jsem ji mohl brát i ven a ona se nikdy ode mě nevzdálila, nejevila snahu utéct- takovou důvěru jsem snad neměl od té doby k žádné z myší, které se u mě poté vystřídaly. Po její smrti jsem se doslechl o myších chovaných ve specializovaných chovech- a rozhodl jsem se vyzkoušet to tam.
Začalo to několika samičkama, ke kterým se mi brzy povedlo sehnat dva samečky. Přišly první vrhy a radost s nimi spojená. Tehdy jsem dodržoval pečlivě veškeré pravidla a rady uvedené ve všech možných návodech na chov myší. Samci zvlášť, běhací kolečko, .... jenže postupem času, kdy se chov trochu rozrostl, jsem si začal všímat zajímavých věcí- mladí samci vůči sobě nejevili agresi, myši s kolečkem začaly podivně kroutit ocásek. Tehdy jsem si vytvořil svůj odpor k běhacím kolečkům a začal jsem raději vymýšlet jiné prostředky vybavení boxů a jiný přístup k myším celkově. Přestal jsem číst knihy a rady a raději se zaměřil na každou myš zvlášť. Po několika letech jsem dokázal rozlišit několik druhů jejich zvukových vyjádření- kdy jde jen o malé spory, kdy si jen ujasňují hierarchii a není třeba se vzrušovat, a zvuky, kdy bylo třeba ihned zakročit, než dojde k něčemu špatnému. Jiné zvuky vydávají mláďata, která jsou spokojená, a jiné mláďata, kterým něco chybí. Jinak se chová myš, která je ve skupině spokojená, a jinak myš, které daná skupina nevyhovuje- jinak se chovají samci, kterým nevadí společenský život, a jinak samci, kteří takový život nechtějí.
Tím se dostávám ke kapitole, kterou se zabývám již několik let a za kterou bývám často kritizován- a tou je chov samců ve skupinách. Již někdy v roce 2010 jsem si všimnul, že dva z mých siamáků z jednoho vrhu strádají po tom, co jsem je oddělil. Zkusil jsem je vrátit k sobě, a kluci rázem ožili a byli zase spokojení a veselí. Bylo mezi nimi pouto tak silné, že jsem našel odvahu je k sobě vrátit, i když jsem je rozdělil na krytí, připravený s rukavicí zasáhnout s tím, že pokud proti sobě projeví agresi, půjdou od sebe, ale nějak jsem věděl, že na to nedojde. Samci se přivítali, olízali si hlavy a šli spát na jednu hromádku, jakoby byli oddělení jen na chviličku. Od té chvíle jsem přestal mladé kluky oddělovat a sledoval, jak se k sobě chovají. Už od mala se dalo vytipovat, který ze samců by byl problémový- takoví kluci se kolem měsíce a půl věku začnou stranit od ostatních, působí nervozně a mají tendence být majetničtí na jídlo i domečky. Ty odděluju hned, jak tohle chování projeví, než by si začali své nároky vymáhat silou, nejen varováním. Sami si vybrali samotářský život, a já to respektuji. Ostatní kluci obvykle problémy nemají. Piští se u nich čas od času stejně jako u samic- každá skupina jakýchkoliv zvířat si potřebuje vyjasnit hierarchii. A ještě se mi nesetalo, že by se spory o postavení ve skupině staly vážnou potyčkou. Vždy jde o několikasekundový spor, který je brzy vyřešen a skupina pokojně funguje dál. Přiznám se, že jsem zatím vysledoval krutější spory u skupin samic než u skupin samců- zatímco u samic jsem krvavé spory řešil, u samců ještě nikoliv. Dokonce mám samce, kteří vychovávají mladé kluky a já vím, že jim neublíží, naopak- tihle skupinoví myšáci bývají veselejší, aktivnější a mnohem hodnější, než samci, kteří žijí odděleně.
Zkrátka každá myš má tady individuální přístup, jelikož každá má individuální potřeby. Mám tady myšáka, který když je sám, tak nežeře a bojí se vylézt z domečku, naopak když dostal do boxu kamaráda, ožil a stalo ze z nich nerozlučné duo. Měl jsem tady skupinu kluků, kterou jsem mohl rozdělit na krytí a mohl je zase vrátit k sobě bez jediného problému, mám tady skupiny, které můžu spojit a vím, že si vzájemně neublíží- ale zároveň tu mám pár myšáků, ke kterým bych si nikdy netroufnul dát spolubydlícího, protože vidím, že mají svou samotu rádi a mají tendence hlídat si svá teritoria.
Čímž nechci nikoho navádět, aby posbíral své myšáky a naházel je všechny do jednoho boxu, protože "tamten chovatel tak myšáky chová, tak proč bych nemohl já". Chci jen poukázat na to, že pravidlo "myšáci se vždy pozabíjí" není až tak "pravidelné". I myši jsou individuality a co vyhovuje jedné skupině, nemusí vyhovovat další. Rozhodně tento postup nedoporučuji začátečníkům, kteří se ve svých myších a jejích etologii až tak nevyznají. Ony myši dokážou dávat varovné signály dostatečně dopředu, jen je třeba je včas zachytit a řešit, potom není problém vyhnout se problémům v jejich "sociálních sférách" ani žádných jiných... :)
Myšky jsem začal chovat někdy kolem roku 2007, když se mi do rukou dostalo malé osrstěné holátko bez matky, které jsem se snažil vypiplat, avšak přes věškerou snahu, každohodinové krmení ve dne v noci a masírování jeho bříška svůj boj nezvládl. Další myš, která se ke mě dostala, byla bílá laboratorka, která byla natolik skvělá, že jsem ji mohl brát i ven a ona se nikdy ode mě nevzdálila, nejevila snahu utéct- takovou důvěru jsem snad neměl od té doby k žádné z myší, které se u mě poté vystřídaly. Po její smrti jsem se doslechl o myších chovaných ve specializovaných chovech- a rozhodl jsem se vyzkoušet to tam.
Začalo to několika samičkama, ke kterým se mi brzy povedlo sehnat dva samečky. Přišly první vrhy a radost s nimi spojená. Tehdy jsem dodržoval pečlivě veškeré pravidla a rady uvedené ve všech možných návodech na chov myší. Samci zvlášť, běhací kolečko, .... jenže postupem času, kdy se chov trochu rozrostl, jsem si začal všímat zajímavých věcí- mladí samci vůči sobě nejevili agresi, myši s kolečkem začaly podivně kroutit ocásek. Tehdy jsem si vytvořil svůj odpor k běhacím kolečkům a začal jsem raději vymýšlet jiné prostředky vybavení boxů a jiný přístup k myším celkově. Přestal jsem číst knihy a rady a raději se zaměřil na každou myš zvlášť. Po několika letech jsem dokázal rozlišit několik druhů jejich zvukových vyjádření- kdy jde jen o malé spory, kdy si jen ujasňují hierarchii a není třeba se vzrušovat, a zvuky, kdy bylo třeba ihned zakročit, než dojde k něčemu špatnému. Jiné zvuky vydávají mláďata, která jsou spokojená, a jiné mláďata, kterým něco chybí. Jinak se chová myš, která je ve skupině spokojená, a jinak myš, které daná skupina nevyhovuje- jinak se chovají samci, kterým nevadí společenský život, a jinak samci, kteří takový život nechtějí.
Tím se dostávám ke kapitole, kterou se zabývám již několik let a za kterou bývám často kritizován- a tou je chov samců ve skupinách. Již někdy v roce 2010 jsem si všimnul, že dva z mých siamáků z jednoho vrhu strádají po tom, co jsem je oddělil. Zkusil jsem je vrátit k sobě, a kluci rázem ožili a byli zase spokojení a veselí. Bylo mezi nimi pouto tak silné, že jsem našel odvahu je k sobě vrátit, i když jsem je rozdělil na krytí, připravený s rukavicí zasáhnout s tím, že pokud proti sobě projeví agresi, půjdou od sebe, ale nějak jsem věděl, že na to nedojde. Samci se přivítali, olízali si hlavy a šli spát na jednu hromádku, jakoby byli oddělení jen na chviličku. Od té chvíle jsem přestal mladé kluky oddělovat a sledoval, jak se k sobě chovají. Už od mala se dalo vytipovat, který ze samců by byl problémový- takoví kluci se kolem měsíce a půl věku začnou stranit od ostatních, působí nervozně a mají tendence být majetničtí na jídlo i domečky. Ty odděluju hned, jak tohle chování projeví, než by si začali své nároky vymáhat silou, nejen varováním. Sami si vybrali samotářský život, a já to respektuji. Ostatní kluci obvykle problémy nemají. Piští se u nich čas od času stejně jako u samic- každá skupina jakýchkoliv zvířat si potřebuje vyjasnit hierarchii. A ještě se mi nesetalo, že by se spory o postavení ve skupině staly vážnou potyčkou. Vždy jde o několikasekundový spor, který je brzy vyřešen a skupina pokojně funguje dál. Přiznám se, že jsem zatím vysledoval krutější spory u skupin samic než u skupin samců- zatímco u samic jsem krvavé spory řešil, u samců ještě nikoliv. Dokonce mám samce, kteří vychovávají mladé kluky a já vím, že jim neublíží, naopak- tihle skupinoví myšáci bývají veselejší, aktivnější a mnohem hodnější, než samci, kteří žijí odděleně.
Zkrátka každá myš má tady individuální přístup, jelikož každá má individuální potřeby. Mám tady myšáka, který když je sám, tak nežeře a bojí se vylézt z domečku, naopak když dostal do boxu kamaráda, ožil a stalo ze z nich nerozlučné duo. Měl jsem tady skupinu kluků, kterou jsem mohl rozdělit na krytí a mohl je zase vrátit k sobě bez jediného problému, mám tady skupiny, které můžu spojit a vím, že si vzájemně neublíží- ale zároveň tu mám pár myšáků, ke kterým bych si nikdy netroufnul dát spolubydlícího, protože vidím, že mají svou samotu rádi a mají tendence hlídat si svá teritoria.
Čímž nechci nikoho navádět, aby posbíral své myšáky a naházel je všechny do jednoho boxu, protože "tamten chovatel tak myšáky chová, tak proč bych nemohl já". Chci jen poukázat na to, že pravidlo "myšáci se vždy pozabíjí" není až tak "pravidelné". I myši jsou individuality a co vyhovuje jedné skupině, nemusí vyhovovat další. Rozhodně tento postup nedoporučuji začátečníkům, kteří se ve svých myších a jejích etologii až tak nevyznají. Ony myši dokážou dávat varovné signály dostatečně dopředu, jen je třeba je včas zachytit a řešit, potom není problém vyhnout se problémům v jejich "sociálních sférách" ani žádných jiných... :)