Jak jsem zmiňoval v minulém článku, pohybuju se v chovu myší už poměrně dlouhou dobu, jen se raději držím v ústraní a chovám si prakticky jen pro sebe. Celou dobu svého chovu jsem se vždy zaměřoval hlavně na jednu věc- aby byly myši psychicky i fyzicky zdravé. Zastávám názor, že barva se dá spravit, spravit dědičně poškozené zdraví ne.
Co je pro mě definice chovatele?
Ono tak nějak nestačí mít zvířata, vědět, jak se šlechtí daná barva a nabízet mláďata dál. Je tenká linie mezi množitelem a chovatelem, a ne vždycky ji tvoří oficiální papíry a přiznání stanice. Často i "oficiální chovatel" může být ve skutečnosti množitelem. Ale jak se v tom vyznat?
Častou chybou chovů je hon za úspěchem. Skvělá barva, skvělá srst, skvělý znak, skvělá stavba. Jenže ona tady hraje roli ještě jedna podstatná věc- a tou je linie předků a zdraví. Myš není jen část sebe, kterou může poslat dál. Myš je celek- celek, který tvoří povaha, zdraví, linie, stavba, barva, znak a velikost. Nejde si z toho vybrat jen jednu věc. Vždy je třeba se dívat na to, že pokud chovám na dané myši, posílám dál vše, co s ní souvisí- včetně vloh pro agresi, nádory, špatnou imunitu, malý vzrůst, špatný znak--- a v tom je ten rozdíl. Množitel jede na kvantitu a stačí mu barva, znak a stavba, chovatel na kvalitu- pečlivě vybírá jedince k chovu na základě celku. Pokud je myš topová, ale její rodiče umírali ověšeni nádorama, pustit ji dál do chovu na základě skvělé barvy je už uklouznutí k množitelství- velké procento mladých zemře stejným způsobem, jakým zemřeli jejich předci- stálo to za to chvilkové potěšení z krásných mláďat, poté řešit utrpení, kterým si myš bude muset projít? A než se na mě někdo oboří, že je nedostatek určitých genů, tak k tomu mohu říct jen jediné- k čemu pak budou ty geny, když další linie budou umírat na zdravotní problémy? Pokud je linie špatná zdravotně, je zkrátka špatná a nemělo by se na ni chovat, nehledě na exteriér myši. Pokud totiž před problémem budou všichni zavírat oči, za chvíli tady budeme mít spoustu nádherných myší, které požijou tak dva tři měsíce, než jim odejde organismus, imunita nebo jim naskáčou po těle nádory. Je třeba zkrátka chovat pouze na zdravých liniích nebo na zdravých myších, i kdyby to znamenalo oželet typově nádherné myši, které si ale nesou zdravotní problémy a drasticky omezit počty vrhů opravdu pouze na ty, které budou splňovat všechna kritéria. Ten, kdo chová na základě vzhledu, nehledě na zdraví, by se neměl nazývat chovatelem. Vždyť- to už potom můžeme chodit nakupovat myši do zverimexu. Pokud se nebudeme moci spolehnout na to, že myši od chovatele jsou ze zdravých linií, pak je to jedno, jestli si donesu myš, o které nic nevím, ze zverimexu, nebo si koupím myš, o které nic nevím, od chovatele- a u obou budu mít stejné procento pravděpobonsti, že mi odejdou ze zdravotních důvodů.
A tím se dostávám ke kapitole jménem "inbreeding". Nepochybně je to metoda, která dává určité výsledky při zkoumání určitého jevu nebo určitého genu, jelikož zamezuje vniknutí dalších vlivů a genů do linie, a u linie čistě zdravých jedinců může fungovat a vykazovat nějaké výsledky zkoumaného jevu- stejně jako u nemocné linie může ukazovat na vlivy genů dané nemoci. Ovšem za žádných okolností nepatří do cíleného hlídaného chovu! Je totiž příliš riziková a "pokusná", nikdy není jisté, že se DNA naskládá tak, jak má, a nevznikne vrh nemocných, trpících myší (ne vždy se musí projevit hned handicapem, myš může toto poškození nést i "vnitřně"- slabá imunita, problémy s reprodukcí, nedovyvinutí orgánů,... "inbreedingová deprese" se nemusí projevit až po několika generacích, může k ní dojít i po první příbuzenské linii, když o myších nemáme dostatek informací. Navíc je riziko tak vysoké, že i zkušený chovatel od ní dá raději ruce pryč, než aby riskoval, že jeho zvířata budou trpět.). Myši nejsou nástroj sebeuspokojení ega chovatele- jsou to živí tvorové, na které je třeba pohlížet s úctou, ne jen jako prostředek vyrobení standardního kousku za každou cenu- ono totiž právě tímhle přístupem upadá kvalita zdraví myší v ČR- a vlastně v celém světě. A u toho jsme opět u chovatele a množitele- proč by chovatel vědomně křížil něco, z čeho může vzniknout trpící jedinec? U množitelů je to nepochybně otázka zisku, protože exteriérem kvalitní jedinec=více peněz, ovšem proč by se do tohohle pouštěl chovatel, kterému záleží nejen na vzhledu zvířat, ale i na jejich blahu a zdraví? Proč by chovatel riskoval, že další generace budou myši s poruchami, které čeká buď utrpení, nebo poslední injekce u veterináře? Často jako klad inbreedingu bývá uváděno "vyloučení špatných genů v linii"- ovšem už se nemluví o tom, že potom máme vrh trpících zvířat, u kterých se problém může projevit až v dospělosti a "chovatel" je nucen tyto myši uspat. Ale proč? Protože byl takový problém sehnat si myš ze zdravé linie, i když by to trvalo trochu déle? Je třeba mít hned "perfektní myš" i s riziky, že ona nebo její linie bude časem trpět, jen proto, že byl "chovatel" nedočkavý? Samozřejmě že i zdravá myš si může nést nějaké špatné vlohy, které nejsou vidět... ale je menší pravděpodobnost, že se tato vloha ponese dál při správném křížení zdravou myší z nepříbuzné linie, než u myší, které pochází z inbreedingu.
Abych to shrnul. Myš je živý tvor, celek, tvořený mimo jiné vzhledem (barvou, znakem, ušima,---), ale také zdravím, psychikou a vlastní individualitou. Chovatel ji takto vnímá a pokud myš nesplňuje všechna kritéria, neměl by ji zapojovat do chovu. Ovšem je něco jiného zanedbat hledisko barvy a znaku a něco jiného zanedbat hledisko zdraví- malé uši se dají vhodným křížením zvětšit a špatná barva se dá vhodným křížením zlepšit, když opravdu není zbytí, ale kdo by dobrovolně posílal do chovu dál vlohy pro nádory, špatnou imunitu, problémy s psychikou nebo další zdravotní problémy? Opravdu by se správný chovatel takového krytí raději nezřekl a nezvolil jiný postup, než ohrožovat zdraví linie svých zvířat? Myš od chovatele je všeobecně vnímána jako "záruka kvality". Pokud se budeme odevzdávat inbreedingu a chovu na nemocných myších za ziskem barvy, znaku nebo snad někdo zisku, nebudeme o nic lepší, než zverimexy a množitelé. Věřím, že nikdo z českého chovu nechce ztratit označení "chovatel" a získat nálepku "množitel"...
Co je pro mě definice chovatele?
Ono tak nějak nestačí mít zvířata, vědět, jak se šlechtí daná barva a nabízet mláďata dál. Je tenká linie mezi množitelem a chovatelem, a ne vždycky ji tvoří oficiální papíry a přiznání stanice. Často i "oficiální chovatel" může být ve skutečnosti množitelem. Ale jak se v tom vyznat?
Častou chybou chovů je hon za úspěchem. Skvělá barva, skvělá srst, skvělý znak, skvělá stavba. Jenže ona tady hraje roli ještě jedna podstatná věc- a tou je linie předků a zdraví. Myš není jen část sebe, kterou může poslat dál. Myš je celek- celek, který tvoří povaha, zdraví, linie, stavba, barva, znak a velikost. Nejde si z toho vybrat jen jednu věc. Vždy je třeba se dívat na to, že pokud chovám na dané myši, posílám dál vše, co s ní souvisí- včetně vloh pro agresi, nádory, špatnou imunitu, malý vzrůst, špatný znak--- a v tom je ten rozdíl. Množitel jede na kvantitu a stačí mu barva, znak a stavba, chovatel na kvalitu- pečlivě vybírá jedince k chovu na základě celku. Pokud je myš topová, ale její rodiče umírali ověšeni nádorama, pustit ji dál do chovu na základě skvělé barvy je už uklouznutí k množitelství- velké procento mladých zemře stejným způsobem, jakým zemřeli jejich předci- stálo to za to chvilkové potěšení z krásných mláďat, poté řešit utrpení, kterým si myš bude muset projít? A než se na mě někdo oboří, že je nedostatek určitých genů, tak k tomu mohu říct jen jediné- k čemu pak budou ty geny, když další linie budou umírat na zdravotní problémy? Pokud je linie špatná zdravotně, je zkrátka špatná a nemělo by se na ni chovat, nehledě na exteriér myši. Pokud totiž před problémem budou všichni zavírat oči, za chvíli tady budeme mít spoustu nádherných myší, které požijou tak dva tři měsíce, než jim odejde organismus, imunita nebo jim naskáčou po těle nádory. Je třeba zkrátka chovat pouze na zdravých liniích nebo na zdravých myších, i kdyby to znamenalo oželet typově nádherné myši, které si ale nesou zdravotní problémy a drasticky omezit počty vrhů opravdu pouze na ty, které budou splňovat všechna kritéria. Ten, kdo chová na základě vzhledu, nehledě na zdraví, by se neměl nazývat chovatelem. Vždyť- to už potom můžeme chodit nakupovat myši do zverimexu. Pokud se nebudeme moci spolehnout na to, že myši od chovatele jsou ze zdravých linií, pak je to jedno, jestli si donesu myš, o které nic nevím, ze zverimexu, nebo si koupím myš, o které nic nevím, od chovatele- a u obou budu mít stejné procento pravděpobonsti, že mi odejdou ze zdravotních důvodů.
A tím se dostávám ke kapitole jménem "inbreeding". Nepochybně je to metoda, která dává určité výsledky při zkoumání určitého jevu nebo určitého genu, jelikož zamezuje vniknutí dalších vlivů a genů do linie, a u linie čistě zdravých jedinců může fungovat a vykazovat nějaké výsledky zkoumaného jevu- stejně jako u nemocné linie může ukazovat na vlivy genů dané nemoci. Ovšem za žádných okolností nepatří do cíleného hlídaného chovu! Je totiž příliš riziková a "pokusná", nikdy není jisté, že se DNA naskládá tak, jak má, a nevznikne vrh nemocných, trpících myší (ne vždy se musí projevit hned handicapem, myš může toto poškození nést i "vnitřně"- slabá imunita, problémy s reprodukcí, nedovyvinutí orgánů,... "inbreedingová deprese" se nemusí projevit až po několika generacích, může k ní dojít i po první příbuzenské linii, když o myších nemáme dostatek informací. Navíc je riziko tak vysoké, že i zkušený chovatel od ní dá raději ruce pryč, než aby riskoval, že jeho zvířata budou trpět.). Myši nejsou nástroj sebeuspokojení ega chovatele- jsou to živí tvorové, na které je třeba pohlížet s úctou, ne jen jako prostředek vyrobení standardního kousku za každou cenu- ono totiž právě tímhle přístupem upadá kvalita zdraví myší v ČR- a vlastně v celém světě. A u toho jsme opět u chovatele a množitele- proč by chovatel vědomně křížil něco, z čeho může vzniknout trpící jedinec? U množitelů je to nepochybně otázka zisku, protože exteriérem kvalitní jedinec=více peněz, ovšem proč by se do tohohle pouštěl chovatel, kterému záleží nejen na vzhledu zvířat, ale i na jejich blahu a zdraví? Proč by chovatel riskoval, že další generace budou myši s poruchami, které čeká buď utrpení, nebo poslední injekce u veterináře? Často jako klad inbreedingu bývá uváděno "vyloučení špatných genů v linii"- ovšem už se nemluví o tom, že potom máme vrh trpících zvířat, u kterých se problém může projevit až v dospělosti a "chovatel" je nucen tyto myši uspat. Ale proč? Protože byl takový problém sehnat si myš ze zdravé linie, i když by to trvalo trochu déle? Je třeba mít hned "perfektní myš" i s riziky, že ona nebo její linie bude časem trpět, jen proto, že byl "chovatel" nedočkavý? Samozřejmě že i zdravá myš si může nést nějaké špatné vlohy, které nejsou vidět... ale je menší pravděpodobnost, že se tato vloha ponese dál při správném křížení zdravou myší z nepříbuzné linie, než u myší, které pochází z inbreedingu.
Abych to shrnul. Myš je živý tvor, celek, tvořený mimo jiné vzhledem (barvou, znakem, ušima,---), ale také zdravím, psychikou a vlastní individualitou. Chovatel ji takto vnímá a pokud myš nesplňuje všechna kritéria, neměl by ji zapojovat do chovu. Ovšem je něco jiného zanedbat hledisko barvy a znaku a něco jiného zanedbat hledisko zdraví- malé uši se dají vhodným křížením zvětšit a špatná barva se dá vhodným křížením zlepšit, když opravdu není zbytí, ale kdo by dobrovolně posílal do chovu dál vlohy pro nádory, špatnou imunitu, problémy s psychikou nebo další zdravotní problémy? Opravdu by se správný chovatel takového krytí raději nezřekl a nezvolil jiný postup, než ohrožovat zdraví linie svých zvířat? Myš od chovatele je všeobecně vnímána jako "záruka kvality". Pokud se budeme odevzdávat inbreedingu a chovu na nemocných myších za ziskem barvy, znaku nebo snad někdo zisku, nebudeme o nic lepší, než zverimexy a množitelé. Věřím, že nikdo z českého chovu nechce ztratit označení "chovatel" a získat nálepku "množitel"...